Erben, Karel Jaromír, Osiřelo dítě o půl druhém létě, když rozum bralo, na matku se ptalo [E rozpr-0002]

Analýza

Analyza2 Abc Public

Osiřelo dítě o půl druhém létě, když rozum bralo, na matku se ptalo

Erben, Karel Jaromír: Prostonárodní české písně a říkadla

Viz též:
EN-0489, E výr-[0070][b], E mlád-0786, E spol-0133, EM I-0001, EMJ-[0010], ENH-0489

Pramen

Pramen	Erben, Karel Jaromír: Prostonárodní české písně a říkadla [E]
Část pramene	Erben, Karel Jaromír: Písně rozpravné [E rozpr]
Druh pramene	publikace
Bibliografie / Místo uložení / Signatura	Prostonárodní české písně a říkadla. Sebral a vydal Karel Jaromír Erben. Praha 1864
Číslo / Strana	2 / 467
Oddíl sbírky	Písně rozpravné

Katalogizace

Typ jednotky	TO

Mapa

Mapa

Sběr

Datace	[1862 - 1864]
Sběrové oblasti	Čechy
Regiony	Čechy, Česká republika

Skeny (multimédia)

Skeny All	Osiřelo dítě o půl druhém létě, když rozum bralo, na matku se ptalo [E rozpr-0002] « ‹ 3 › »

Noty

Analyza2 Abc

Osiřelo dítě o půl druhém létě, když rozum bralo, na matku se ptalo

Erben, Karel Jaromír: Prostonárodní české písně a říkadla

Analýza viz: EN-0489 - Osiřelo dítě o půl druhém létě

Text

Text	2. Sirotek. (Nápěv 480.) Osiřelo dítě o půl druhém létě. Když už rozum bralo, na matku se ptalo. „Ach táto, tatíčku! kde jste děl mamičku?“ „Tvá matka tvrdé spí, žádný jí nezbudí. Na hřbitově leží blízko samých dveří.“ Jak dítě slyšelo, na hřbitov běželo. Špendlíčkem kopalo, prstíčkem hrabalo. Když se dohrabalo, smutně zaplakalo. „Ach mámo, mamičko! promluvte slovíčko.“ „Mé dítě, nemohu! mám na hlavě hlínu. A na srdci kámen – hoří jako plamen. Jdi, dítě, jdi domů, máš tam jinou mámu.“ „Ach není tak milá, jako vy jste byla. Když má chleba dáti, třikrát jej obrátí. Když vy jste dávala, máslem jste mazala. Když hlavičku češe, krev potůčkem teče. Když vy jste česala, vy jste objímala. Když nožičky myje, o škopíček bije. Když vy jste mývala, vy jste je zlíbala. Když košilku pere, div mne neprokleje. Když vy jste právala, vy jste si zpívala. „Jdi domů, mé dítě, 1) zejtra na úsvitě přijdu, vezmu si tě.“ Dítě přišlo domů, položilo hlavu. „Ach táto, tatíčku! už vidím mamičku. Má mamička milá, celá pěkná bílá!“ „Co, dítě, co děláš? vždyť mamičku nemáš! Vždyť nikdo tu není, marné tvé vidění.“ „Ach táto, tatíčku chystejte rakvičku. Má dušička Bohu, mé tělo do hrobu. Do hrobu – k mé matce, ať jí zplesá srdce!“ Jeden den stonalo, druhý den skonalo, třetí pohřeb mělo. Píseň po celých Čechách více méně známi. – Srov. Suš. 159; Žeg. P. 75, 145; Vraz I, 145; Lit. (Čel.) 51; H. Lož. 155: D. Luž. 90; Mein. 89. 1) Odtud počíná ukončení jiné takto: „Jdi, dítě, jdi domů, poruč pánu Bohu!“ „Mamičko nepůjdu, tady plakat budu. Vy tu spíte v hrobě: vemte si mne k sobě!“ A na hrob, na trávu položilo hlavu. Do pláče se dalo, žalostně plakalo. V tom pláči usnulo, s matkou se shledalo. Opět jiný konec: „Jdi jen, dítě, domu, já za tři dni přijdu. Tebe s sebou vezmu, krk maceše strhnu.“ Dítě přišlo domu, položilo hlavu. „Ach táto, tatíčku! dejte poduštičku.“ „Co, dítě, co činíš! snad umřít nemíníš?“ „Ach táto, tatíčku! chystejte rakvičku. Mamička má přijde a mne s sebou vezme.“ Macecha ze dveří, a matka do dveří. Do dveří vkročila, macechu chopila. Macechu chopila, krk jí zakroutila, dítě s sebou vzala. Ostatní varianty v ukončení a v jednotlivých slohách, pokudž mi známo, méně jsou důležité, a protož jich vynechávám.

2.
Sirotek.
(Nápěv 480.)
Osiřelo dítě
o půl druhém létě.

Když už rozum bralo,
na matku se ptalo.

„Ach táto, tatíčku!
kde jste děl mamičku?“

„Tvá matka tvrdé spí,
žádný jí nezbudí.

Na hřbitově leží
blízko samých dveří.“

Jak dítě slyšelo,
na hřbitov běželo.

Špendlíčkem kopalo,
prstíčkem hrabalo.

Když se dohrabalo,
smutně zaplakalo.

„Ach mámo, mamičko!
promluvte slovíčko.“

„Mé dítě, nemohu!
mám na hlavě hlínu.

A na srdci kámen –
hoří jako plamen.

Jdi, dítě, jdi domů,
máš tam jinou mámu.“

„Ach není tak milá,
jako vy jste byla.

Když má chleba dáti,
třikrát jej obrátí.

Když vy jste dávala,
máslem jste mazala.

Když hlavičku češe,
krev potůčkem teče.

Když vy jste česala,
vy jste objímala.

Když nožičky myje,
o škopíček bije.

Když vy jste mývala,
vy jste je zlíbala.

Když košilku pere,
div mne neprokleje.

Když vy jste právala,
vy jste si zpívala.

„Jdi domů, mé dítě, 1)
zejtra na úsvitě přijdu,
vezmu si tě.“

Dítě přišlo domů,
položilo hlavu.

„Ach táto, tatíčku!
už vidím mamičku.

Má mamička milá,
celá pěkná bílá!“

„Co, dítě, co děláš?
vždyť mamičku nemáš!

Vždyť nikdo tu není,
marné tvé vidění.“

„Ach táto, tatíčku
chystejte rakvičku.

Má dušička Bohu,
mé tělo do hrobu.

Do hrobu – k mé matce,
ať jí zplesá srdce!“

Jeden den stonalo,
druhý den skonalo,
třetí pohřeb mělo.
Píseň po celých Čechách více méně známi. – Srov. Suš. 159; Žeg. P. 75, 145; Vraz I, 145; Lit. (Čel.) 51; H. Lož. 155: D. Luž. 90; Mein. 89.
1) Odtud počíná ukončení jiné takto:
„Jdi, dítě, jdi domů,
poruč pánu Bohu!“

„Mamičko nepůjdu,
tady plakat budu.

Vy tu spíte v hrobě:
vemte si mne k sobě!“

A na hrob, na trávu
položilo hlavu.

Do pláče se dalo,
žalostně plakalo.

V tom pláči usnulo,
s matkou se shledalo.
Opět jiný konec:
„Jdi jen, dítě, domu,
já za tři dni přijdu.

Tebe s sebou vezmu,
krk maceše strhnu.“

Dítě přišlo domu,
položilo hlavu.

„Ach táto, tatíčku!
dejte poduštičku.“

„Co, dítě, co činíš!
snad umřít nemíníš?“

„Ach táto, tatíčku!
chystejte rakvičku.

Mamička má přijde
a mne s sebou vezme.“

Macecha ze dveří,
a matka do dveří.

Do dveří vkročila,
macechu chopila.

Macechu chopila,
krk jí zakroutila,
dítě s sebou vzala.
Ostatní varianty v ukončení a v jednotlivých slohách, pokudž mi známo, méně jsou důležité, a protož jich vynechávám.

Inicipit

Incipit	Osiřelo dítě o půl druhém létě, když rozum bralo, na matku se ptalo
Incipit spisovný
Incipit normalizovaný